Stmívání - 5.kapitola - Krevní skupina - 2.část

6. dubna 2009 v 17:44 | peggy |  Stmívání - kniha online
"Zatím čau," odpověděla jsem. Ještě jednou se na mě podíval, kulatý obličej lehce našpulený, a pak vyšel pomalu ze dveří, ramena svěšená. Zaplavila mě vlna soucitu. Přemítala jsem, že jeho zklamaný obličej uvidím znovu…v tělocvičně.
"Tělák," zasténala jsem.
"To můžu zařídit." Nevšimla jsem si, že se Edward postavil vedle mě, ale mluvil mi teď do ucha. "Posaď se a vypadej bledě," zašeptal.





To nebylo nic těžkého; vždycky jsem byla bledá a předchozí slabost mi zanechala na obličeji lehký povlak potu. Posadila jsem se na jednu z rozskřípaných skládacích židlí a opřela si hlavu o zeď s očima zavřenýma. Záchvaty mdloby mě vždycky vyčerpávaly.
Slyšela jsem, jak Edward tiše mluví u pultu.
"Paní Copeová?"
"Ano?" Neslyšela jsem ji vrátit se ke stolu.
"Bella má příští hodinu tělocvik, a já myslím, že se ještě necítí dost dobře. Tak jsem si říkal, že bych ji teď odvezl domů. Myslíte, že byste ji mohla z hodiny omluvit?" Jeho hlas byl jako tekutý med. Dokázala jsem si představit, jak neodolatelný m asi pohled.
"Vy také potřebujete omluvit, Edwarde?" zašvitořila paní Copeová. Proč tohle taky neumím?
"Ne, já mám paní Goffovou, té to nebude vadit."
"Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello," zavolala na mě. Slabě jsem přikývla a jenom něco zahučela.
"Můžeš jít, nebo chceš, abych tě zase nesl?" Zády k recepční byl jeho pohled sarkastický.
"Půjdu sama."
Opatrně jsem vstala, a pořád mi bylo dobře. Podržel mi dveře se zdvořilým úsměvem, ale výsměšnýma očima. Vyšla jsem ven do studené, jemné mlhy, která se právě začala snášet. Bylo to příjemné - poprvé jsem si tu vlhkost neustále padající z nebe užívala - jak mi to omývalo obličej do čista od lepkavého potu.
"Díky," řekla jsem, když za mnou vyšel ven. "To snad stojí za tu nevolnost, když se člověk ulije z tělocviku."
"Kdykoliv." Zíral přímo před sebe, mhouřil oči do deště.
"Tak pojedeš? Mám na mysli tuhle sobotu?" Doufala jsem, že pojede, ačkoliv se to zdálo nepravděpodobné. Nedokázala jsem si ho představit, jak se skládá do auta s ostatními spolužáky; nepatřil s nimi do stejného světa. Ale už jenom ta naděje ve mně vzbudila první záchvěv nadšení, které jsem pro ten výlet pocítila.
"Kam přesně vlastně všichni jedete?" Pořád se díval před sebe, bez výrazu.
"Dolů do La Push, k přístavu." Prohlížela jsem si jeho obličej a snažila se ho přečíst. Přimhouřil oči do tenoučkých špehýrek.
Pak se na mě podíval koutkem oka a zahořkle se usmál. "Vážně si nemyslím, že mě někdo pozval."
Povzdechla jsem si. "Právě jsem tě pozvala já."
"My dva už radši tento týden nebudeme Mika víc popouzet. Nechceme, aby ztratil nervy." Jeho oči tančili; ta představa se mu líbila víc, než by měla.
"Mika vzal čert," zamumlala jsem a spíš přemýšlela o tom, jak řekl "my dva". Líbilo se mi to víc, než by mělo.
Teď jsme byli blízko parkoviště. Zabočila jsem doleva ke svému náklaďáčku. Něco mě chytlo za bundu a strhlo zpátky.
"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se rozzlobeně. Svíral mi bundu v hrsti jedné ruky.
Byla jsem zmatená. "Jedu domů."
"Neslyšela jsi mě, že jsem slíbil, že tě tam v pořádku dopravím? Myslíš, že tě nechám v tomhle stavu řídit?" jeho hlas byl stále rozhořčený.
"V jakém stavu? A co moje auto?" stěžovala jsem si.
"Postarám se, aby ho Alice po škole vyzvedla." Táhl mě za bundu ke svému autu. Měla jsem co dělat, abych neupadla. A kdyby, on by mě pravděpodobně prostě táhl dál.
"Pusť!" naléhala jsem. Ignoroval mě. Klopýtala jsem po obrubnících přes mokrý chodník, až jsme došli k Volvu. Tam mě konečně pustil - dopadla jsem na dveře spolujezdce.
"Ty jsi tak neodbytný!" zabručela jsem.
"Je otevřeno," odpověděl. Sedl si za volant.
"Jsem naprosto schopná jet domů sama!" Stála jsem vedle auta a zuřila. Teď pršelo hustěji a já jsem si nenasadila kapuci, takže mi voda stékala z vlasů na záda.
Spustil automatické okénko a naklonil se ke mně přes sedadlo. "Nastup si, Bello."
Neodpověděla jsem. V duchu jsem počítala svoje možnosti dostat se k náklaďáčku, než mě dohoní. Musela jsem přiznat, že moc šancí nemám.
"Prostě tě odtáhnu zpátky," pohrozil, protože uhodl můj plán.
Snažila jsem se udržet to málo důstojnosti, co jsem mohla, zatímco jsem nastupovala k němu do auta. Nebyla jsem moc úspěšná - vypadala jsem jako poloutopené kotě a boty mi vrzaly.
"Tohle naprosto není nutné," řekla jsem upjatě.
Neodpověděl. Pohrál si s kontrolkami, zapnul topení a ztlumil hudbu. Když vyjížděl z parkoviště, byla jsem odhodlaná potrestat ho mlčením - seděla jsem s pusou našpulenou - ale pak jsem poznala, co to hraje za hudbu, a moje zvědavost byla silnější než moje úmysly.
"Měsíční svit?" zeptala jsem se překvapené.
"Ty znáš Debussyho?" opáčil stejně překvapeně.
"Moc ne," přiznala jsem. "Máma hraje doma spoustu klasické hudby - znám jenom svoje oblíbené."
"Taky je to jedna z mých oblíbených." Zíral ven do deště, ponořený do myšlenek.
Poslouchala jsem hudbu, opřená o světle šedé kožené sedadlo. Bylo nemožné nereagovat na povědomou, uklidňující melodii. Déšť rozmazával všechno za oknem do šedých a zelených šmouh. Začalo mi docházet, že jedeme velmi rychle; auto se ovšem pohybovalo tak klidně, tak lehce, že jsem tu rychlost necítila. Poznat se dala jen podle toho, jak město za oknem letělo nazpátek.
"Jaká je tvoje matka?" zeptal se mě najednou.
Podívala jsem se na něj a viděla, že si mě měří zvědavým pohledem.
"Vypadá hodně jako já, ale je hezčí," odpověděla jsem. Zvedl obočí. "Já mám v sobě příliš z Charlieho. Ona je víc společenská a odvážnější. Je nezodpovědná a lehce excentrická, a je to velice nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka." Odmlčela jsem se. Mluvit o ní mě rozesmutňovalo.
"Kolik je ti, Bello?" A jeho hlas zněl kdožvíproč frustrovaně, to jsem nechápala. Zastavil a já jsem si všimla, že už jsme doma. Déšť byl tak silný, že jsem dům sotva viděla. Jako by auto bylo ponořené v řece.
"Je mi sedmnáct," odpověděla jsem, trochu zmatená.
"Nevypadáš na sedmnáct."
Jeho tón byl vyčítavý; rozesmálo mě to.
"Co je?" zeptal se, znovu zvědavý.
"Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku." Zasmála jsem se a pak jsem si vzdychla. "No, někdo holt musí být dospělý." Na chviličku jsem se odmlčela. "Ty taky zrovna nevypadáš na třeťáka," poznamenala jsem.
Udělal obličej a změnil téma.
"Tak proč si tvoje matka vzala Phila?"
Byla jsem překvapená, že si pamatuje to jméno; zmínila jsem ho jenom jednou, téměř před dvěma měsíci. Chvilku mi trvalo, než jsem odpověděla.
"Moje matka…je na svůj věk velmi mladá. Myslím, že s Hilem se cítí ještě mladší. Každopádně je do něj blázen." Zavrtěla jsem hlavou. Ta přitažlivost pro mě byla tajemstvím.
"Schvaluješ to?" zeptal se.
"Záleží na tom?" opáčila jsem. "Chci, aby byla šťastná…a ona chce jeho."
"To je velmi nesobecké…myslím," uvažoval.
"Cože?"
"Byla by stejně ohleduplná ona k tobě, co myslíš? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala?" Najednou byl napjatý, upřeně se mi díval do očí.
"Asi ano," zajíkla jsem se. "Ale ona ke rodič, konec konců. To je trochu rozdíl."
"Takže nikoho příliš děsivého," popichoval.
Zakřenila jsem se. "Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piercing obličeje a rozsáhlé tetování?"
"To je jedna definice, předpokládám."
"Jaká je tvoje definice?"
Ale on mou otázku ignoroval a položil mi další. "Myslíš, že já bych mohl být děsivý?" Povytáhl jedno obočí a lehká stopa úsměvu mu rozsvítila obličej.
Na chvilku jsem se zarazila a přemýšlela, jestli bude lepší pravda, nebo lež. Rozhodla jsem se vytasit s pravdou. "Hmm…myslím, že bys mohl být, kdybys chtěl."
"Teď se mě bojíš?" Úsměv zmizel a jeho nebeský obličej byl najednou vážný.
"Ne." Ale odpověděla jsem moc rychle. Úsměv se vytratil.
"Takže, budeš mi teď ty vyprávět o své rodině?" zeptala jsem se, abych ho rozptýlila. "To bude určitě mnohem zajímavější příběh než ten můj."
Byl okamžitě ve střehu. "Co chceš vědět?"
"Cullenovi tě adoptovali?" ověřoval jsem si.
"Ano."
Na chvíli jsem zaváhala. "Co se stalo s tvými rodiči?"
"Zamřeli před mnohem lety." Jeho tón byl věcný.
"To je mi líto," zamumlala jsem.
"Já si je ani pořádně nepamatuju. Carlisle a Esme už jsou mými rodiči dlouho."
"A ty je máš moc rád." To nebyla otázka. To bylo zřejmé ze způsobu, jak o nich mluvil.
"Ano," usmál se. "Nedokázal bych si představit dva lepší lidi."
"Máš velké štěstí."
"Já vím, že mám."
"A tvůj bratr a sestra?"
Podíval se na hodiny na palubní desce.
"Můj bratr a sestra a taky Jasper a Rosalie budou dost naštvaní, když budou muset stát v dešti a čekat na mě."
"A jo, promiň, asi musíš jet." Nechtělo se mi vystoupit u auta.
"A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpátky dřív, než pan policejní ředitel Swan přijede domů, abys mu nemusela vykládat o nehodě při biologii." Uculil se na mě.
"Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají." Povzdechla jsem si.
Zasmál se v jeho smíchu byl osten.
"Užij si to na pláži…přeju ti dobré počasí na opalování." Podíval se ven na dešťovou clonu.
"Zítra se neuvidíme?"
"Ne. Začneme s Emmettem víkend o den dřív."
"Co budete dělat?" Na to se přece přítel může zeptat., ne? Doufala jsem, že zklamání není na mém hlasu příliš znát.
"Vyjedeme si na divoko do rezervace Goat Rocks, na jih od Mount Rainier."
Vzpomněla jsem si, jak Charlie říkal, že Cullenovi jezdí často stanovat.
"No, tak si to užij." Snažila jsem se, aby to znělo nadšeně. Ale nemyslím, že bych ho oblafla. V koutcích rtů mu pohrávala úsměv.
"Uděláš pro mě tenhle víkend něco?" Otočil se a podíval se mi zpříma do obličeje plnou silou svých žhoucích zlatých očí.
Bezmocně jsem přikývla.
"Neuraz se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže… snaž se nespadnout do oceánu a nenech se přejet nebo tak něco, ano?" Usmál se uličnicky.
Při těch slovech moje bezmocnost pominula. Podívala jsem se na něj nasupeně.
"Uvidím, co budu moct dělat." Odsekla jsem a vyskočila do deště. Vší silou jsem za sebou práskla dveřmi.
Jak odjížděl, stále se usmíval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama